Yachting Hracholusky

Chorvatsko trochu jinak

Letošní kalendář přímo vybízel spojit dva květnovými svátky prodloužené víkendy pár dny dovolené a získat tak 10denní nepřetržité volno. Pak už jen zbývalo vymyslet jak tento krásný májový čas využít. Inspirován nápadem mého kamaráda, který se chystá v létě objet na seakayaku řecký ostrov Lefkada a četbou příběhů osamělých mořeplavců jsem postupně stvořil úmysl obeplout chorvatský ostrova Cres, sám a na kajaku.

Cres je druhý největší chorvatský ostrov, součást severokvarnerského souostroví. Ostrov je velmi protáhlého tvaru. Jeho délka včetně navazujících ostrovů Mali a Veli Lošinj je skoro 100 km a je pouze několik málo kilometrů široký. Je hornatý, nejvyšší bod ostrova měří přes 600 m/nm a poměrně řídce osídlen. Vlastní pobřeží je až na malé výjimky neobydlené a většinou z vnitrozemí ostrova zcela nepřístupné. Pobřeží je povětšinou tvořeno skalnatými útesy spadajícími ze značné výše rovnou do moře. Z tohoto důvodu se zde kempy a příbřežní letoviska vyskytují jen zcela sporadicky. Na Cres navazují, oddělené pouze malými kanály, ostrovy Mali a Velky Lošinj. Ty jsou již turisticky využívány podstatně více. Největší město na Cresu se jmenuje samozřejmě Cres. Okolo kanálu oddělujícího Cres od Velkého Lošinu se nachází městečko Osor s památkami vybudovanými ještě za římské říše.

Zabalit se na 10 denní ,,čundr“ nepředstavovalo nijak náročný problém a tak jsem byl celkem rychle a jak jsem doufal i dobře připraven. Zde musím poděkovat své manželce, bez které by se celá cesta rozhodně nepodařila tak jak jsem ji zamýšlel. Chtěla se se mnou ještě před odjezdem rozloučit a já i když trochu nerad, na ní asi půl hodiny čekal než přijde z práce. Po popřání šťastné cesty mi jen tak ze zvyku položila pár otázek typu ,,máš s sebou?“ a na podruhé se trefila.

,,Pas máš?“

,,Pas?“

Polilo mě horko. Vždyť na cestu do Chorvatska mi ani dnes ještě nestačí občanka, jsou tam na hranicích celnice! Rychle jsem odvykl těmto dříve zcela samozřejmým záležitostem. Takže díky za Tvou starostlivost.

Skoro tisíci kilometrová cesta autem se dala pohodlně zvládnout, protože jsem jel nezvykle na lehko a měl celkem dost času. To mi umožnilo cestou hodně spát. Pouze chorvatský celník byl velmi zaměstnán tím, že kajak nemá žádnou evidenci a nelze jej tedy nijak deklarovat. Jak mu tedy zaručím, že jej tam neprodám a nepoškodím tak jejich národní hospodářství. Nakonec velkomyslně mávl rukou směrem k moři a ať mu rychle zmizím z očí než si to rozmyslí.

První problém nastal až na pobřeží táhnoucím se od Rijeky směrem na jihozápad, které jsem si zvolil jako výchozí pro počátek své plavby. Pobřeží je zde totiž velmi strmé, zakončené povětšinou vysokými útesy s minimem přístupů k vodě. Až po dvou hodinách jsem našel rozlehlou zátoku s velkou elektrárnou, příjezdem až ke břehu a vhodným místem k odstavení auta. Žádný krajinářský skvost ale velmi praktické místo. Prší, tak dospávám cestu. Kolem třetí přestává pršet. Ještě chvíli váhám, pak soustředěně nakládám vše potřebné na deset dní života v přírodě do kajaku, částečně též i na palubu a v pět odpoledne ukrajuji první metry po slané vodní hladině. Kajak je velmi těžký a je to znát i na jeho částečně změněných jízdních vlastnostech. Vyjíždím ze zátoky a vydávám se přímou cestou k 5 km vzdálenému břehu ostrova Cres. Moře je jen trochu zvlněné, mírný boční vítr také nepůsobí žádné významné potíže a tak za 1,5 h jízdy přistávám na nevelké oblázkové pláži kousek od majáku na mysu Prestenice. Tak jsem tu. Noc plánuji strávit pod širákem. Stále houstnoucí mraky na nebi mě však znepokojí natolik, že již za padající tmy stavím stan. Jen jsem do něj nastěhoval poslední pytel začalo pršet.

9 km

1. května

Vyplouvám v 7,30. Moře trochu houpe, ale opravdu jen trochu. Objíždím severní část ostrova. Skalní útesy zde spadají z výšky až několik desítek metrů skoro kolmo do moře a pod hladinou mizí v nedohledné hlubině. Je to divoká krása, ze břehu zcela nepřístupná a bohužel v podstatě bez možnosti přistát a to ani v případě nouze. V útesech na mnoha místech vyhlodaly mořské vlny řadu nehlubokých jeskyní různých velikostí. Proplouvám kolem čehosi, co se vznáší těsně pod hladinou kolem boku kajaku. Leknutím ve mě hrklo. Lidská ruka. Přemlouvám své oči že to co viděli byla rukavice ale otočit se a přesvědčit se... ne nemám odvahu. Fuj. Zastavuji až na pláži pod vesničkou Beli. Dle získaných informací je Beli starobylá osada na útesech, kterou rozhodně stojí za to navštívit. Hned u pláže je malý útulný autokemp, už teď zpola obsazený. Beli mně zklamalo snad jen v tom, že se mi nepodařilo koupit žádné víno ani jiné laskominky. Je to tak malá ves, že tam není ani obchod. Pouze jedna hospůdka a největší stavbou je pochopitelně kostel. Před kostelem velká sláva, vypadá to jako svatební veselí. Pár křivolakých uliček s nerovnou dlažbou působí příjemným dojmem.

Pokračuji dál a na hezké pláži dávám pauzu. Suším mokré věci a zkouším šnorchlovat. Voda je ale jako led a zima je i v neoprenu. Nezakryté části těla, obličej, ruce doslova mrznou, jako bych je měl zabořené ve sněhu. Vzhledem k pokročilé odpolední hodině váhám zda pokračovat či zůstat. Když však uvidím nad pevninou rychle se vyvíjející bouřku je rozhodnuto. Stavím stan pod stromy na místě krytém malou zídkou. Opět to mám jen tak tak. Liják byl opravdu vydatný, k tomu blesky a silné nárazy větru.

30 km

2. květen

Ráno vstávám brzo a přejíždím přímo k asi tak 5 km vzdálenému mysu. Přestože moře je celkem mírné necítím se moc jistě. V blízkosti břehu tedy vyklápím kormidlo a zkouším jízdu s jeho pomocí. Je to o 100% lepší. Možná i o víc. Zvesela tedy pokračuji v plavbě. Teplota se příjemně zvyšuje ale bohužel vítr sílí také. Vidím pěknou pláž tak pro jistotu přistávám. Pohledem skrz dalekohled vidím, že možnost rozumného přistání na nejbližších tak 10 km je asi velmi malá. Až hodně v dálce reliéf terénu prozrazuje zátoku. Protože se vítr a s ním i vlny začaly klidnit, vyplouvám dál. Za půl hodiny však za sebou zaznamenávám vznik bouřky, která se rychle blíží. Místo na přistání v blízkosti není opravdu žádné a vyhlédnutá zátoka je stále ještě dost daleko. Mé obavy postupně vzrůstají a úměrně tomu i mé tempo. Již mám zátoku na dosah, když po hladině začínají přebíhat první jedovaté jazyky. Zajíždím do zátoky a zhluboka si oddechuji. Přistávám a vybíhám na kopec nad zátokou. Pozoruji zlověstně načeřenou hladinu, vítr stále zesiluje a temné mračno je už velmi blízko. Zbíhám zpět ke kajaku a snažím se postavit stan. To už je ale velmi divoce i v závětří zátoky. Stan nevydrží nápor větru a trhá se. Utíkám se skrýt pod maličký převis ve svahu. Po přechodu prvního náporu bouřky rychle opravuji a stavím stan. Jeho okraje zatěžkávám velkými kameny. Vítr se opět vrací a stále sílí. V noci byla situace již neudržitelná, když jsem dostal nápad. Zkrátil jsem tyčky od stanu, tím jej snížil a po celém volném okraji zatěžkal mnoha kameny. A byl klid.

30 km

3.květen

Vítr stále nepolevuje. Vydávám se tedy na pěší výlet do vnitrozemí. Brzy však zjišťuji, že to nebude nijak snadné. Žádné cesty, obtížně přelezitelné zídky, neschůdné balvaniště, neproniknutelné křoví. Ani s pomocí dalekohledu nenalézám žádný schůdnější směr. Nečekaně narážím na projetou cestu. Vede ale pouze zpátky k pobřeží. Dojdu tedy po cestě jen k bývalé kapli, která teď slouží coby ovčín a vyrážím na cestu zpět. Povětří zůstává stále beze změny. Dostávám tvůrčí abstinenční příznaky a tak si stavím kolem stanu ochrannou zídku z kamenů. Postupně ji zvyšuji až do skoro metrové výše. Odpoledne se zdá že se počasí přeci jen umoudří, rychle tedy balím a odjíždím. Poněkud jsem se ale přecenil. Na stále dost velkých vlnách se necítím vůbec jistě. Navíc pozoruji, že se opět tvoří bouřky i když zatím jen v dálce. Když zhodnotím rizika – jsem sám, možnosti k přistání jsou velmi omezené, moře je jak led, vše co mám, mám sebou v kajaku a civilizace je nejméně den chůze – vzdávám to a jedu zpět. Zkouším rybařit ale bez úspěchu. Konstatuji že jsem už víc jak 24 h nezahlídl člověka ani loď, a víc jak dva dny na nikoho vůbec nepromluvil.

4.květen

Ráno odjezd už v šest. Stále jsou poměrně výrazné vlny ale je to přeci jen lepší než včera. Vítr mám v zádech a tak se posunuji podél pobřeží celkem rychle. Členité zátoky kolem Punta Križa jsou skutečně hezký. Na vzdálenost pár metrů pozoruji statné srny než přede mnou utečou. Zkouším si představit toto místo jak asi bude vypadat tak za dva měsíce a vidím tolik zakotvených lodí že zcela zakrývají výhled na protější břeh. Po obeplutí nejjižnějšího mysu projíždím kolem dvou nebo tří skoro snových zátok – běloskvoucí čistá pláž, za ní pak zelená travička a stromy. Ale ještě je brzy na nocleh. Zastavuji v kempu ,,Baldarin“ a doufám že v místním obchůdku seženu nějaké víno a pečivo. Bohužel mají zavřeno. Kemp je už v provozu, pěkný, upravený, s velmi hezkým pobřežím. Ale zase, v létě tady musí být pěkný šrumec. Vyrážím napříč přes zátoku k Malému Lošinu. Je to asi 5 km dlouhý přejezd. V průběhu jízdy jsem poněkud zaskočen sílícím větrem z předoboku, který vytváří krátké ostré vlny. Mrzí mně že jsem si nenasadil špricdeku. Než zátoku přejedu jsem pěkně mokrej. Projíždím kanálem Privlaka a pak po pěkně načeřené hladině kličkuji mezi množstvím lodí různých velikostí, kolem doků a loděnice k městskému nábřeží. Dávám si dvě hodiny na procházku po městě. Jsem ale zklamaný. Město nemá žádnou atmosféru a připadá mi že je tu moc lidí. Ani zmrzlina nesplnila mé očekávání. Tak jsem alespoň v marketu koupil flašku vína, jeden chleba a za hodinu jsem už zpátky u kajaku. Rvu se proti silnému větru a ostrým vlnkám pryč od města, směrem kde doufám najít nějaké rozumné bivakoviště. Cestou potkávám několik jachet z českou posádkou. Jedou zde nějakou sranda regatu, prohazuji s nimi pár slov a pokračuji dál. Místo na přespání jsem nalezl na plochém útesu malého ostrova. Středem ostrova vede stezka a na jejím konci stojí vybydlený maják. Krásné, mystické místo. Vylezl jsem si na majákovou věž, prolezl bývalý byt i kancelář strážce majáku. Kuchyň, s ještě stále zachovalou pecí, měl strážce v samostatném domku. Z objektů jsou dnes již jen holé zdi, podlahy a stále funkční střecha. Díky izolované poloze na ostrově však není v místnostech tradiční smetiště. Hned jsem se rozhodl že tady chci spát. Ale příboj vln neumožňoval přistání na velmi ostrých útesech, ani u malého betonového mola. A přenášet celý náklad z kajaku stovky metrů se mi nechtělo. Škoda.

43 km

5.květen

V noci jsem byl probuzen čímsi, co mi spadlo na spacák. Myslel jsem, že jeto hlína nebo kamínek z kamenné plotny nade mnou. Chtěl jsem to setřást a ve svitu měsíce v úplňku jsem zjistil, že koukám do očiček pěkné myšky. ,,Mžup“, a byla pryč.

Ranní vítr i vlny mám sice přímo do nosu ale jejich síla není zatím příliš velká. V průběhu asi 4 km traverzu napříč přes zátoku, vítr značně zesílil a vlny vyrostly skoro k jednomu metru. Prodírám se pomalu vpřed, kajak poskakuje nahoru a dolu, příď se neustále noří do nabíhajících vln. Všude okolo jsou zpěněné hřebínky vln. Zvládám to jen díky kormidlu. Bez jeho pomoci by mě vítr svou silou určitě mnohokrát natočil kolmo ke směru svého proudění. Ty čtyři kilometry zdolávám skoro 1,5 h. Po krátkém odpočinku na břehu vyrážím dál. Během pár kilometrů se ale začíná ozývat následek včerejšího a dnešního boje ze silným protivětrem. Bolí mně levý loket a bolest stále sílí. Dopřávám si tedy další pauzu, loket zpevňuji elastickým obvazem, který máčím do chladné vody. Pomáhá to a mohu jet, i když pomaleji, dál. Plížím se těsně při břehu a snažím se maximálně využívat závětří za jakýmikoliv terénními překážkami. Při další pauze objevuji na kameni nápis a šipku směrem k úzké stezce vedoucí kamsi do vnitrozemí. Vydávám se tedy na pěší tůru. Po krátkém, velmi strmém výstupu se ocitám na regulérní horolezecké chatě. Nechybí nic co má správná vysokohorská bouda mít. Terasa s výhledem na okolní panoráma, historické lyže i s pohorkami jako dekorace na zdi, vitrínka se vzkazy a úspěchy místního alpinského klubu. Jen údaj o nadmořské výšce je nějaký divný – 278 m nad mořem. Kochám se výhledem na okolní ostrovy i pobřeží. Pokračuji horskou stezkou do starobylého města Osor. Cestou stopnu na polní cestě místního včelaře, který mně nejen sveze těch zbylých několik kilometrů do města ale jsem pozván na návštěvu. Děda jeho manželky byl Čech a tak si celkem rozumíme. Včelař mi na rozloučenou dal sklenici svého medu a přidal pár slov o historii a památkách Osoru. S díky se loučím a jdu si prohlédnout vše na co mě upozornil. Cestou zpět po stezce si užívám pohledu na místní rostlinstvo, které je právě v plné kráse. Večer pozoruji kýčovitý západ slunce.

21 km

6. května

Ráno vyrážím už v 6,00 a bez snídaně. Chci stihnout ranní klid ke zdolání 6 km přejezdu velké zátoky u Osoru. Na vodě si to však rozmyslím a místo k nejbližšímu místu na druhém břehu si to namířím až k výběžku další zátoky, čímž si trasu celkově zkrátím o skoro dva kilometry. Záhy ale přichází zjištění že raní klid se jaksi nekoná. A tak opět proti dost silnému větru, provázeném vlnami o výšce skoro jednoho metru, zdolávám 14 km dlouhou trasu přejezdu zátoky. Trvá mi to tři hodiny a ke břehu se blížím už citelně unavený. Na pláži odpočívám a posiluji se na další cestu. Pokračuji k z zátoce s jeskyní Plava Grota.

Znám ji již ze své minulé cesty v této části ostrova. V létě je pláž na břehu i hladina před jeskyní plná lidí, lodí, hluku a pohybu. Teď jsem tu dočista sám. Do jeskyně vplouvám na kajaku. Kvůli velmi nízkému stropu, šířce a členitosti vstupní chodby je to jen tak tak. Vplouvám do hlavního dómu jeskyně a užívám si její modré osvětlení přicházející podvodním oknem. Oči přivykají tmě a postupně rozeznávám celý okolní prostor. Bohužel nejhezčí zážitky jeskyně prý poskytuje za plného slunce když svítí na hladinu před podvodním skalním oknem a mně se nechce čekat na okamžik kdy toto nastane. I tak je to velmi pěkná podívaná.

Vyběhl jsem ještě na kopec nad útesy kde se nachází vesnice Lubenice. Ta je opět jako po vymření. Mezitím se vítr nejen utišil ale dokonce otočil o 180° a tak pokračuji velmi pěkným tempem dál, kolem mysu Zaglav až do mé oblíbené zátoky Grabrovice. Začínám cítit celkovou únavu a namožená záda.

28 km

7. května

Opět bez snídaně se vydávám na přejezd velké zátoky u města Cres. Moře je jako zrcadlo. Na druhé straně zálivu objevuji pohádkovou maličkou zátoku. Bílá pláž, zelená tráva, sluníčko, pod stromy houpací lehátko a lavičky. Užívám si to tu více než dvě hodiny. Dnes to vypadá na vskutku pohodový den. Zkracuji si cestu přes plochý záliv a v úzké čisté zátoce si užívám polední pauzu. Koupu se, rybařím, pospávám. Zítra mně čeká už jen přejezd zpět na pevninu. Chci mít ale jistotu a tak raději jedu ještě další kilometry až k pláži, kde jsem svou cestu začínal. Zklamaně zjišťuji, že zdaleka není tak pěkná jak jsem si ji pamatoval. Ve srovnání s ostatními místy kde jsem se zastavil je dokonce až nehezká. Ale vracet se několik kilometrů zpět se mi už nechce. Navíc se opět zvedl vítr a musel bych se namáhavě proti němu prodírat. A tak zůstávám. Po večeři se stala významná avšak nemilá událost. Dopil jsem poslední pivo.

23 km

8. května

Ráno za příznivých podmínek zdolávám poslední přejezd a kilometry své cesty. Zastavuji na malé, pod skalou schoulené pláži, hned u vjezdu do hluboké zátoky, na jejímž konci mám zaparkované auto. A lenoším. Jenomže za čas dočítám knížku. Vzápětí zjišťuji, že mi dochází opalovací krém. A slunce pálí a pálí. Je mi čím dál jasnější, že domů pojedu už dnes i když původně jsem chtěl jet až o den později. A pak přichází SMS od mé manželky, že už se jí po mně stýská. Je rozhodnuto. Pokračuji zátokou až k místu kde mám auto. Je v pořádku. V poklidu zabalím a vyrážím k domovu.

9 km

Cesta zpět proběhla ještě poklidněji než ta k moři. Byl jsem opět nadšen krásou Slovinska. Od města Postojná až na Italské hranice jsem projížděl velmi krásnou krajinou. Zelené strmé svahy a hory, úzké louky v údolí kolem silnice, dravé čisté řeky, to je kulisa kterou jsem vnímal kolem sebe.

Chorvatsko na začátku května působí zcela odlišně než jak jej znám z prázdninových dní. Moře je velmi studené, noci poměrně chladné, slunce pálí už silně ale nejsou typická úmorná vedra. Pobřeží a letoviska jsou jako bez života, obchody buď zcela zavřené nebo otevřené pouze dopoledne. Na moři jsou pouze rybáři, jachet jsem za celých 9 dní viděl míň než v létě za 9 minut. A příroda je zelená a občas i barevná.

Jiří Činčera