Lodní deník Nelly

9. 9. 2007

Chorvatsko Cres 2007

Dva roky jsme nestrávili ani část dovolené na naší mini jachtě Nelly. Taky podle toho vypadala. Potrhané zábradlí i plachty. Špinavá olepená paluba. Uvnitř lodě vlhko a plíseň. Čtrnáct dní před plánovaným odjezdem jsem Nelly přitáhl do Lokte a začal systematicky pracovat. Ukázalo se že některé, kupodivu z mého hlediska ty nejproblematičtější, části fungují v podstatě bez závad. Jednalo se zejména o vrátek ploutve a hlavně celý vlek pod loď se zdál až na zrezlé disky celkem v dobré kondici. Takže jsem ,,pouze“: vytrhal veškeré obložení stěn kajuty a místo něj nalepil koberce; sundal, očistil, přetěsnil a namontoval zpět lištu na slepu dna a paluby; přetěsnil skoro všechna uchycení kování do trupu a paluby; udělal generálku rolfoku; rozhýbal zarezlé kotvy; opravil kormidlo; vypěnil polyuretanem všechna vhodná místa v podpalubí; rozhýbal a namazal kladky; pozašíval plachty; obrousil a natřel palubu i podlážky a zkontroloval spousty dalších drobností. Jediné co se nepovedlo, byla výměna těsnění přední lukny a jeho provizorní oprava silikonem se ukázala jako zcela neúčinná. Helča loď účelně vybavila vším potřebným. A tak jsme v sobotu před odjezdem již jen nakládali v poklidu poslední nezbytnosti a okolo páté odpoledne se vydali na pouť za sluncem, teplem a mořem.

Cesta kromě vytrvalého deště proběhla zcela bez problémů a ,,štau“. Tři hodinky jsme se prospali na odpočívadle kousek před hranicemi se Slovinskem, a okolo 11 h dopoledne jsme již stáli před závorou kempu Tunarica v zálivu Raša na Istrii. Kemp, jeho vybavení a zejména poloha se ukázali jako zcela vyhovující pro naše účely a tak jsme se ubytovali.

12.8. Neděle. Stavba a příprava lodě na spuštění probíhala vzhledem k únavě po cestě tempem poněkud mírným a hojně prokládaným osvěžováním ve slané lázni. Přesto jsme v 5 hodin odpoledne prohlásili Nelly za plavby schopnou, chvíli na to ji spustili na vodu a vyvázali na vypůjčený moring u soukromého mola. Samotné zakotvení se proměnilo díky nezkušenosti a nesehranosti posádky v malou grotesku. 4 lidi kotví jednu maličkou loď. Mára s maminkou se přetahovali o muring. Kapitán hodil z paluby lano pozemnímu personálu a nevšimnul si že druhý konec není na vazáku. Takže šup za ním do vody. K večeru ještě krátká procházka po kempu a jeho okolí a brzo spát.

13. 8. Pondělí. Musíme na nejbližší kapitanát přihlásit loď a zaplatit mořskou známku (500 Kn). Kapitanát nalézáme ve 20 km vzdáleném Rabacu. Kromě známky jsme ještě nakoupili ovoce a zeleninu. a benzín do lodě. Šlo to rychle a tak jsme v poledne už zpět na Nelly a po obědě odplouváme. Kvůli přímému protivětru ze zálivu vyjíždíme na motor. Po změně kurzu v jeho ústí ale stavíme plachty a s ideálním větrem v plachtách, přesně z boku, plachtíme na Cres. Loď jela tak že i zmlsaný závodník třídy Evropa – Marek si pochvaloval a s radostí kormidloval. Nelly v příjemném náklonu rozrážela vlny a řítila se vpřed. 20 km přejezd jsme zvládli za 2,5 hod. Nad pevninou rostly bouřkové mraky a pěkně sáli vzduch. Pro kotvení jsme si vybrali zátoku Grabrovice, kde jsem s Nelly již jednou před 4 roky kotvil. Posádka je spokojená a já taky. Na břehu se pohybovalo asi 15 – 20 lidí a zcela jednoznačně se připravovali zde přenocovat a udělat si mejdan. Vypadalo to že si užijeme místního nefalšovaného folklóru. Se setměním nás společnost ve velmi dobré náladě pozvala k sobě. Nedalo se odmítnout a tak právě uvařená večeře putovala do podpalubí a my na břeh. Ihned nás odtáhli k velikému grilu a naložili nám na talířky stejky, špízy, klobásy, zeleninu. Nabídli studené!! pivo, víno, minerálky. Úžasná žranice. Společnost to byla zajímavá. Chorvatští intelektuálové, Skot, Holanďanka, Němka, Italka. Všichni mluvili v podstatě pouze anglicky. Na mojí prosbu o komunikaci v Chorvatštině reagovali vždy dvěmi až třemi chorvatskými větami a pak zas sklouzli k angličtině. Bylo to pro mě tedy něco jako praktický kurz angličtiny. Zábava byla příjemná a kelímky vína (bylo jich nemálo) stále zlepšovaly moje komunikační dovednosti. Zůstávám dlouho přes půlnoc. Padají hvězdy a zpívají se písně. Bez nástrojů a taky bez hranic. Začalo se chorvatskými písněmi, pak následoval Sinatra, Beatles, a ke konci se zpívali české lidovky a Matuška. Ale v chorvatštině a já to nezačal. Pod hvězdným nebem kdosi vyhlašuje svobodnou republiku Grabrovice a jiný několikrát opakuje ,,Welcome to paradise“.

Dnes upluto 25 km z toho 5 na motor.

14. 8. Úterý. Ráno jdeme poděkovat s lahví Becherovky za pěkný večer. Vybídli nás ať si každý uděláme sendvič. Na stole byla odhadem 3 až 4 kilová hromada jemně nakrájeného pršutu. Dětem to nejelo, že prý je moc tuhý, Helče zas připadal slaný. To holt zas jednou nabídly perly těm pravým. Tak jsem si vzal s chutí alespoň já. Náš folklór v zelené placaté lahvi byl přijat jednomyslně a s okamžitým porozuměním. Ještě nás pozvali na večerní rožnění ovečky. Odplouváme a protože nefouká jedeme až do města Cres na motor. Okolo nás provoz jak na dálnici. Zakotvili jsme u městského mola. Cres je příjemné přístavní městečko, které ale ničím nevyniká nad jiná místa které jsem zatím navštívil. Takže prohlídka, zmrzlina, nabrat vodu, vyhodit odpadky a jedem pryč. Stále je bezvětří a tak jedeme do pouze 3 km vzdálené zátoky Nedomisje. Zde jsme zakotvili mezi několika dalšími loděmi a není to bez problémů. Velká hloubka, dlouhé kotevní lano a točící se závany větru způsobily, že každou chvíli ohrožujeme některou z lodí v našem okolí. Jednou došlo i ke kontaktu, který se podařilo odvrátit až za pomoci rukou. K večeru naštěstí většina lodí odjela do marín a my mohli překotvit k uvolněnému malému molu s pacholetem. Na břeh jsme tak mohli chodit suchou nohou a nemuseli se přeplavovat na našem člunku. Jako člunek nám totiž sloužilo staré, velmi vratké windsurfové prkno které jsme jinak během plavby vozili přivázané na sloupcích zábradlí. Večer jsme pozorovali západ slunce a pak ještě dlouho seděli s vínem pod hvězdami.

Dnes upluto 13 km a všechno na motor.

15. 8. Středa. Noc i ráno byly krásné. Opět bylo bezvětří a tak jsme jeli na motor. Po ujetí asi 14 km slibuji Helče, že na oběd si zastavíme v zátoce Sv. Ivan, dle pilota malé zátoce, hned za rohem. Z malé zátoky se ale vyklubala velká pláž plná lidí, jak na obrázku ze Saint – Tropéz. Pár set metrů od této pláže ale objevuji maličkou plážičku schoulenou mezi útesy. Krásné, romantické místo, primové šnorchlování a plavání. Odpoledne jsme zkusili vyrazit dále vpřed. Ale vítr byl slabý, navíc proti směru naší trasy. Trpělivě křižujeme, střídáme se s Márou u kormidla, soutěžíme kdo bude stoupat lépe. Ale výsledek byl dosti hubený. Za dvě hodiny jsme postoupili zhruba o tři kilometry. Dle pilota kotvení dále před námi není nic moc a tak jsme se raději vrátili do ,,naší“ skrýše mezi skalisky. Večer jsme poseděli na břehu pod hvězdami a hledali meteority.

Dnes 14 a zas všechno na motor (vyjížďku nepočítám)

Obrazek

16. 8. čtvrtek. Počasí jako přes kopírák toho včerejšího. A protože se nám v zátoce líbilo užívali jsme si klasického plážinku. Vysoko na kopci nad pláží jsou vidět jakési stavby, snad staré pevnosti. Odpoledne byla už moje zvědavost větší než lenost a vyrazil jsem se podívat co že to tam je. Mára se přidal. Stavby byly nakonec o něco výš a dál než jsem původně odhadoval a tak jsme na skoro 400 m vysoký hřeben stoupali více než hodinu. Ony stavby jsou horská vesnička jménem Lubenice a to co jsme viděli z pláže byla věž kostelíku, mohutné opěrné zdi, a stěny několika přilehlých domů. Rozhledy jsou zde krásné, jak na moře, tak do vnitrozemí ostrova. Z místního veřejného kohoutku jsme doplnili tenčící se zásoby vody, ve vinopalnici víno, dali si orosené v malém bufetu a s notně ztěžklým batohem se vydali na sestup. Večer jsme na pláži pekli bramboráky a bylo nám pěkně.

17.8. pátek. Maminka chtěla udělat dětem radost a tak vstala velmi časně a připravila snídani. Palačinky. Byl to velmi dobrý začátek dne. Po snídani jsme odpluli. Střídavě na motor a na vítr jsme pluli podél pobřeží. Udělali jsme si technickou přestávku v jednom kempu. A byla to zastávka mimořádně úspěšná. Zbavili jsme se odpadků, nabrali vodu, nakoupili zeleninu a ovoce. A hlavně doplnili po špunt naše zásoby benzínu. Na můj dotaz u jednoho němce, kde že je tu možno natankovat, odvětil že daleko, 25 km. Ale že jestli chci, věnuje mi svůj benzín. Končí mu dovolená, jede domů, v lodní nádrži mu zbylo několik litrů benzínu a on neví co sním. Doplnili jsme naší nádrž až přes rysku bezpečnostní rezervy a němec byl smutný, že nemám ještě jeden kanystr. Dále jsme směřovali na ostrov Unije. Opět jsme střídali plachty i motor, za plavby jsme posvačili, povídali si, došlo i na vtipy, hraní slovních her, prostě pohoda. V dáli na pravoboku jsem zahlédl vyskakovat delfíny. Měním kurz a směřuji přímo k nim. Myslel jsem si že je to beznadějné ale kupodivu jsme asi čtyřčlenné stádečko za pár minut dojeli a chvilku se kochali ze vzdálenosti tak 10m pohledem na jejich krásná ladná těla. K večeru jsme zakotvili v hluboké zátoce na ostrově Unije u kamenného mola, mezi veslicemi. Při zatažené ploutvi nám pod kýlem nezbyla už ani ona pověstná stopa vody. Ale máme zajištěn pohodlný výstup na břeh, a bezpečné kotvení. Zátoka je velmi vyhlášená, kotví zde min. 30 lodí různých velikostí. Bylo to pestré pokoukání. Ještě jsme vyrazili přes kopec na podvečerní návštěvu místního jediného městečka.

Dnes 31 km z toho na motor 15

18. 8. sobota. K ránu mně probudilo divné škubání lodí. Vylezl jsem ven a zjistil že silné poryvy větru nás natlačily blízko ke břehu. Upravil jsem úvazy a přidal ještě jeden dlouhý vaz do boku. Ráno bylo jasné že dnes se nikam nepojedeme. Foukala bóra jako fík a její poryvy doléhali až k nám do rohu zátoky. Mimo zátoku bylo moře zpěněné. Pro jistotu jsem založil ještě jednu kotvu a důkladně upravil uvázání. Helča má dnes svátek a tak ji vůbec nevadilo že bude ušetřena houpání. Ráno jsme spolu zašli do pekárny pro čerstvé pečivo a po snídani se vydali na dlouhou procházku po jediné cestě napříč ostrovem. Leč cesta kupodivu nevedla nikam, nejprve se změnila ve stezku pak se postupně ztratila v porostu. Cestou zpátky jsem objevil pěknou pláž v sousední zátoce, takže odpolední program byl jasný. S jedním chorvatem jsem na břehu probíral meteorologickou předpověď a možnost vyplutí. Chytal na rádiu místní předpověď, byla nadějná ale shodujeme se že oba raději počkáme do zítra. V noci jsme utrpěli významnou škodu na proviantu. Drzý racek se rozhodl prozkoumat co že to máme v lavoru na palubě. A tak nám rozvrtal svým hnusným zobákem meloun, rajčata i broskve. Nic mu nechutnalo ale škodu udělal náramnou.

19. 8. neděle. Vstali jsme s Helčou brzy a vyrazili směr Sušak. Děti vylezli z kójí až na moři a hned se dožadovali snídaně. Plachtili jsme s větrem v zádech a plachtami na motýla skoro až do přístavu kde jsme se uvázali u mola. Vydal jsem se do blízké občerstvovny doplnit vodu, ale po naplnění asi poloviny kanystru jsem byl ze záchodu potupně vyhnán personálem. Zřejmě na ostrově není dostatek sladké vody protože ani na plážích nejsou žádné, jinde běžné sprchy. Poté jsme překotvili na kilometr vzdálenou pláž. A ta je na chorvatském pobřeží vskutku unikátní. Velmi mělká zátoka se dnem pokrytým jemňounkým bílým pískem. Díky velmi malé hloubce je voda neuvěřitelně prohřátá a tak se válíme mnoho metrů od břehu v hloubce kolem 30cm jako v termálních lázních. Kotvíme daleko od břehu, více jak 100m, ale hloubky je tam sotva po prsa (moje). K večeru jsme se šli projít. Na rozdíl od ostatních chorvatských ostrovů je Sušak tvořen až 100 m tlustou vrstvou písku. Svahy jsou strmé, většinou modelované odtrhy méně soudržných vrstev písku. Zatímco na jiných ostrovech roste neprostupné suché hloží nebo jakási makie, tady je všude, skoro stejně neprostupné, rákosí. Místy je vysoké i přes 5 metrů. Silnice zde budují celkem snadno. Zamýšlenou trasu jednoduše profrézují v terénu nějakým strojem do podoby jakou má u nás silnice v zimě na horách a cesta je hotová. A všude okolo rákosí výšky bambusu. Jako by jsme byli v Thajsku nebo tam někde. Vesnička nad přístavem je také velmi zvláštní. Až bizardně úzké uličky vytváří zvláštní dojem. Takové jsem v žádném jiném městě ještě nezažil. Kam se hrabou Foglarova Stínadla. Část městečka u přístavu zase vzbuzuje svým vzezřením náladu filmového westernu. Jedna široká, prašná ulice – povrch je jak jinak než uježděný písek, a na jejích okrajích jedna krčma vedle druhé. Terka se cestou zranila na noze ale statečně došla zpět k lodi. Když jsme se vrátili na loď byla už tma.

Dnes 18 Km z toho na motor 10

20. 8. Pondělí. Probuzení bylo do podmračeného dne a já s Helčou jsme se vydali do města pro čerstvé pečivo. Stihli jsme se vrátit těsně před deštěm a zachránit tak veky před rozmočením. Snídaně byla v lodi, venku lilo. V lodi je málo místa, překážel nám lavor a kastrol pod přední luknou do kterých chytáme kapající vodu ze stropu. Směr větru se od noci změnil kolmo na vlny a ty nám tak přicházeli přímo z boku, takže loď se nepříjemně kolíbala ze strany na stranu. Aby nám nebylo špatně, lehli jsme si a předstírali spánek. Asi ve dvanáct přestalo pršet a tak jsme zvedli kotvu na palubu a vydali se na zpáteční cestu. Chvíli na motor, pak se ale zvedl vítr a my si krásně zaplachtili. A byl to jachtink prvotřídní, na stálý boční vítr. V jeden okamžik jsem dokonce pomýšlel na refování plachty. Z otevřeného moře se na nás z boku valili dlouhé táhlé vlny. Na Helču toho už bylo od rána moc a tak nakrmila rybičky.

Zakotvili jsme v zátoce Radiboj, kousíček od starobylého Osoru. Zátoka by byla pěkná, kdyby na břehu nebylo tolik nevábných odpadků. Večer noční oblohu rozsvěcoval jeden blesk za druhým takže nebe bylo podstatě trvale osvíceno jejich přerušovaným světlem. Naštěstí ale byly vlastní bouřky relativně daleko.

Dnes 27 km z toho 15 na motor

21. 8. úterý. Ráno jsme se nějak nemohli vyhrabat ze spacáků a tak odplouváme až kolem 10 hod. Noc proběhla i přes hrozivé večerní představení zcela bez problémů a tak jsme se vyspali opravdu do růžovoučka. Přesunuli jsme se do jen pár kilometrů vzdáleného Osoru, a vyvázali se k nábřeží u ústí osor-kanálu. Osor je údajně velmi stará osada. Bohužel se toho moc nedochovalo a vesnička je vlastně jen pár krátkých uliček. Byli jsme trochu zklamáni ale alespoň jsme doplnili zásoby ovoce, zeleniny a čerstvého pečiva. Chtěli jsme pokračovat ale vítr skoro nefoukal, za to se z volného moře valily vlny a silně s námi houpali. Tak jsme po ujetí 6 km zajeli do zátoky Ustrine a dnešní etapu zakončili. Voda v zátoce byla zvířená ale okolní břehy jsou velmi pěkné. Strmé svahy porostlé typickou ostrovní vegetací i nižšími stromky, tři domky, kaplička, mělká laguna na konci zátoky a nad zátokou poměrně vysoké kopce tvořili kulisu tohoto kotviště. Se soumrakem jsem spatřil zajíždět do zátoky další jachtu s pro mne velmi povědomým, trvalým, mírným náklonem k jedné straně. Ano, je to Derek 26, loď stejného typu kterou jsme měli půjčenou na jaře při naší plavbě na Korsiku. A hele, ona na zadním stěhu vlaje česká vlajka. Zakotvili kousek od nás a pozdravili jsme se máváním rukou a výkřiky ,,Ahoj“. Když bylo patrné že sousední posádka už ukončila veškerou denní činnost, usedl jsme na náš prknočlunek a vydal se na návštěvu. Nepobyl jsem dlouho, na posádce byla patrná únava. Čtyřčlenná rodina byla už měsíc na moři, toulali se podobně jako mi po ostrovech a také už mířili do koncového přístavu. V jejich případě to ale znamenalo ještě nejméně dvojnásobnou vzdálenost do cíle než pro nás.

Dnes pouze 9 km z toho 4 na motor.

22. 8. středa. V noci se silně rozpršelo a my opět spali mezi rozloženými lavory. Už nám to celkem jde. Odplutí jsme si trochu prodloužili návštěvou na sousední lodi. Přirazili jsme s Nelly k boku Dereku a opět klábosili o lodích, cestách a zážitcích. Byl jsem obdarován STUDENÝM pivem z ledničky. Ty větší lodě mají v některých směrech opravdu nesporné výhody. Rodinka byla z Ostravy a mají to dobře zařízené v tom směru, že během jejich dovolené je ve firmě zaskakují rodiče a tak vlastně nejsou limitováni žádným přesným datem návratu domů. Po rozloučení a oboustranném popřání šťastné plavby jedeme na motor podél pobřeží a pozorujeme malé, skalami uzavřené plážičky, které jsou rozesety podél celého pobřeží. Jsou tak pro jednu max dvě rodinky, přístupné pouze z moře a u některých jsou i skalní jeskyně či převisy poskytující stín. Kolem půl druhé jsme zakotvili v zátoce kde se má dle mapy nacházet jakási podmořská jeskyně. Jen minutku po nás se do zátoky přiřítil maličký výletní parníček s nápisem ,,Výlety Plava Grota“. Výletníci na pokyn kapitána naskákali do vody a odplavali v houfu ke skalní stěně. Takže je to jasné, plaveme za nimi. Po vplutí do jeskynní chodby se mi zdálo, že cesta dále nepokračuje. Ale pak jsme uslyšeli z temnoty před námi hlasy a plavali za nimi. Po pár metrech jsme se ocitli v podzemním jezeru, které je spodem prosvětlováno slunečním svitem. Sluneční paprsky se průchodem mořskou vodou zbarví do modra a celá prostora tak má velmi působivou atmosféru. Je to velmi podobné Modré jeskyni na ostrově Biševo jen o trochu menší. Mára proplul se šnorchlem podvodním oknem ven a zase zpět. Helča je tou krásou tak nadšena že i když je voda v podzemí poněkud chladná zůstává velmi dlouho a po zahřátí na lodi, se jde podívat ještě jednou. Na noc jsme přejeli do jen dva kilometry vzdálené zátočky mezi útesy, kde se nám před týdnem tolik líbilo. Škoda že jsme o jeskyni tehdy nevěděli mohli jsme si ji užít mnohem víc. Tentokrát ale bylo moře více rozhoupané a ozvěny vln se dostávali až k nám. Protože naše kotva nedrží úplně pevně a zvolna se posouvala, byl problém vyvázat Nelly tak jak by jsme si přáli. Nakonec jsem nahradil klouzající zadní kotvu velmi dlouhým vazem na protější skálu a přidal jeden vaz do boku. Pak už bylo naše kotvení spolehlivé. Jenom jsme to mohli udělat dříve a ne až skoro po tmě za svitu baterek.

Dnes 17 km a opět vše na motor.

23. 8. čtvrtek. Dnes nás čekal poslední přejezd, už do kempu. Vítr foukal zpočátku velmi slabě, postupně však sílil a tak jsme nejméně polovinu přeplavby na pevninu absolvovali na vítr a v poměrně svižném tempu. V zátoce u kempu jsem marně hledal volné místo u nějakého mola. Nedařilo se, všechno bylo obsazené a tak jsme tedy zůstali stát na kotvě a já odpádloval na prkně ke břehu. Ze břehu se mi podařilo najít jedno i když ne příliš ideální místo u malého mola, kam jsme se vzápětí přesunuli. Sotva půl hodiny po vyvázání Nelly k molu, se přihnala velmi prudká bouře. Příďová kotva, kterou jsme měli jako muring, se opět neudržela, strhlo nás to na vedle stojící rybářskou loď a náš motor se zaklínil pod sousední molo. Vyvolávám paniku a horečnou akci. Mára tlačí Nelly od mola, Helča odvazuje lana poutající nás k molu. Ve zmatku vyrážíme pryč od břehu. Stačíme ještě přejet přes lano sousedního moringu ale naštěstí ho naše vrtule nepřesekla ani se na něj nenamotala. Na plný plyn se řítíme na druhou stranu zátoky, která je před vichrem krytá. Na hladině se v mžiku vytvořily krátké, ostré, zpěněné vlny. I když jsme byli bez plachet Nelly měla výrazný náklon. V kryté části zátoky se mi dlouho nedařilo zakotvit. Bylo tam přecpáno loděmi zakotvenými na bójích. Provedli jsme několik pokusů ale vždy nás vítr stočil a snesl do kolizní vzdálenosti s jinou lodí. Nakonec jsem vzdal snahu o zakotvení na vlastní kotvě a drze využil jednu velmi pěknou, volnou bóji. A je to. Bouře nás tedy zastihla až na samý závěr naší plavby.

Dnes 26 km z toho asi 13 na motor.

24. 8. pátek. Využili jsme ranního klidu na pláži a pustili se do vytažení Nelly z vody. Auto i vlek jsme nalezli v pořádku a vlastní vytažení proběhlo i přes značný sklon betonového skluzu celkem rychle. Zvolna jsme Nelly připravovali na transport. Pak jsem svolal rodinnou radu a řešili otázku dalšího programu. Děti, i když ke konci plavby vypadali už trochu otráveně, se na můj návrh zůstat ještě jeden den v kempu tvářili dost udiveně. Co by jsme tady dělali?, furt na jednom místě?, mezi tolika lidmi ležet na lehátku? Vždyť to tady už známe. A tak jsme dobalili a vydali se na cestu domů. Při placení pobytu na recepci kempu, vznikl sympatické slečně recepční problém - nevěděla jak nás má započítat. Bydleli jsme totiž na lodi a tudíž jsme neměli zaplacenou žádnou parcelu. A program v jejím počítači nás tedy odmítl zaregistrovat. Auto bylo celou dobu na parkovišti a to bylo bez poplatku. Tak nám nakonec uměla napočítat pouze parkování vleku. Asi budou muset do příštího roku provést úpravu pokladního software.

No a pak už jen cesta domů. Byla celkem dramatická a nejednoduchá. Spěchali jsme, protože jsme potřebovali být doma ráno do 8 hodin. Jenomže. Vlek díky pobytu ve slané vodě zůstal přibržděný a veškeré nedestruktivní pokusy o uvolnění kola se nesetkali s úspěchem. Kolo se stále hřálo a žhavilo až z něj vytékala vazelína. Stavěli jsme každé 2-3 km a já se pokoušel uvolnit zaseklé brzdy. Nakonec jsem přistoupil k radikálnímu řešení, bowden od brzdy odřízl, rozebral buben brzdy a vyndal brzdové pakny. To že vlek nebude brzdit mě v tomto okamžiku tolik netrápilo. Pak jsme prostáli nejméně 1,5 hod v zácpách na silnici. Na spánek mi tak zbyla sotva jedna hodina. A k dovršení všeho se mi podařilo otestovat jak přesně ukazuje palivoměr v našem autě. Asi 4 km před sjezdem z dálnice u Mitertajchu mi došel benzín a zůstali jsme stát na krajnici. Nastal adrenalinový závod s časem a místní Kobrou 11. Sprint s kanistrem k nejbližší, 4 km vzdálené benzince, stopař na dálnici, na krajnici odstavené auto s vlekem, to už tu asi dlouho neměli. Helča říkala že od zastavení auta, do natankování a odjezdu nám to trvalo asi deset minut. Nevim, nevim, ale tenhle čas už asi nikdy nepřekonám. A hlavně doufám že se o to ani nebudu pokoušet.

A tak jsme zakončili letošní plavbu. Byla pěkná, počasí nám přálo, zážitků bylo dost. Ale taky jsme zjistili že naše rodinka od posledního pobytu na Nelly předci jen trochu povyrostla. Já s Helčou jsme taky trochu zpohodlněli, prostě že nám je naše malá Nelly už opravdu malá.

Napluli jsme za 11 dní celkem 180 km (100 Nm), z toho 105 na motor. To svědčí o skutečně rekreačním pojetí jachtingu ale s tímto úmyslem jsme se na plavbu i vydávali.

Jiří Činčera

Obrazek