CESTA PRO NOVOU LOĎ
Již delší dobu jsem uvažoval o koupi nové lodi. Když se v neděli večer 29.října 2006 objevila na internetu (mazury.info.pl) přesně ta pravá (Delphia 22) a ještě za dobrou cenu, ihned jsem zareagoval a odepsal. Po několika e-mailech a pak i telefonických hovorech jsme se dohodli i na konečné ceně s tím, že v sobotu 4.11.06 si pro loď přijedu. Takže zbývalo vyřešit už jen tři „drobnosti“: 1.peníze, 2.auto s koulí na 2.5 tuny a 3.vlek. S pomocí kamarádů se vše podařilo. Ve čtvrtek jsem si převzal Nissana Murano , těsně předtím přezutého na zimní pneu. Na víkend totiž hlásili sněžení, vichřice a závěje. Přes tyto nepříznivé předpovědi jsme v pátek v 17.00 hod vyrazili na cestu z Plzně k Mazurským jezerům.
Bohužel Víťa nemá řidičák skupiny „E“, ale přesto jsem byl rád , že jede se mnou právě on. Je to dobrý parťák do nepohody. První zastávka byla na Slapech, kde jsme již potmě zapřáhli vlek a pokračovali na Prahu. Tam jsme ještě u benzinové pumpy opravili poziční světlo na vleku a doufali, že je to první a poslední závada na cestě. Cesta vedla přes Náchod, Wroclaw, Torun,Olstyn, až do Gizycka na Mazurských jezerech.
Trochu nervy byly, že jsme ještě v půlce cesty neznali přesnou adresu majitele lodi. Domluva byla taková, že před Gizyckem zavoláme na mobil, ale nějak nefungovalo spojení. Nakonec přes mobil domů a e-mail jsme získali adresu majitele. Někde v půlce Polska začalo pršet a posledních 400 km sněžilo a foukal silný vítr. Na místo jsme dorazili asi kolem sobotního poledne. Všude leželo 15 cm sněhu. S majitelem lodi byla domluva velice dobrá, na čem jsme se předem dohodli, to platilo.Tak to nejspíš chodí v Polsku alespoň mezi jachtaři běžně. To už jsme si ověřili při pořizování Víťovo lodi v září 06. Dokonce nám loď naložili specielním. zařízením na vlek, potřásli jsme si rukama a asi v 15.00 hod. jsme vyrazili na zpáteční cestu. Velice nás překvapilo, jak se souprava dobře chovala na dost mizerných polských silnicích. Úsek s prudkým stoupáním a hlavně klesáním, kde ležel na silnici ujetý sníh a kterého jsme se nejvíce obávali, jsme projeli velice opatrně, ale bez problémů. Občas se nám stalo, že se Gertrůda (GPS) na chvilku ztratila, ale většinou to bylo změnami v mapách. Hlavně přes větší města nás několikrát vedla různými oklikami po horších silnicích.
Největší katastrofa přišla kolem půlnoci, kdy nám asi 500 km před českými hranicemi upadlo kolo na vleku. Během asi 10 minut, kdy jsme nevěřícně koukali na vlek se objevila polská armáda, že na tomto místě nesmíme stát a že musíme okamžitě pokračovat v jízdě. V blízkosti bylo totiž nějaké vojenské letiště! Byla tma a pršelo. To už jsme měli vlek na heveru, podařilo se mi tři z pěti šroubů vytáhnout nehty zpět do bubnu, půjčili jsme si od ostatních kol tři matice a jelo se dál. Asi po půl km jsme zastavili na parkovišti u jakéhosi hotelu, kde jsme marně sháněli pomoc. Tam nás také dojeli vojáci, kteří nám přijeli na pomoc, bohužel ale nevěděli jak. Po několika pokusech se dovolat nějaké asistenční služby jsme se rozhodli že jedeme dál dokud máme všechna kola. U každé benzinové pumpy jsme se pokoušeli koupit náhradní matice ke kolům, ale marně (na dvou kolech jsme měli tři matice a na dvou čtyři z pěti). Při každé zastávce jsme kontrolovali a přitahovali zbylé matice. S napnutými nervy jsme pomalu pokračovali v cestě. Někde před Wroclawí se začaly ozývat podivné zvuky a vrzání při každém zhoupnutí. Později až klepání. Zkoušeli jsme houpat vlekem, autem - na nic jsme nemohli přijít. Pak jsem si vzpomněl, že tažné zařízení je na autě nově namontované, takže u pumpy jsem si lehl pod auto a snažil se za trvalého deště přitáhnout všechny šrouby. Některé byly v kufru, takže vše vyložit, vymontovat plastové dekly, ale povolené šrouby jsme nenašli.Vrzání se dotažením mírně zlepšilo, tak jsme pokračovali dál. Asi 10 km před hranicemi nás předjel jeden Polák a zuřivě mával. Zjistili jsme, že máme prázdnou zadní pneumatiku na vleku. Protože na vleku nebyla rezerva, vytáhl jsem pumpičku a pokoušel se kolo nafouknout. Nešlo to. Tak jsme couvli s vlekem asi o 10 m zpět na parkoviště a přitom se na plášti objevila díra o průměru asi 10 cm. Při sjíždění z prudkého kopce a při projetí nerovnosti se v bubnu vzpříčily zapadlé šrouby, kolo se zablokovalo a plášť se prodřel. Dál už se jet opravdu nedalo. Odpojili jsme vlek a jeli do blízkého městečka pro pomoc. V neděli však v Polsku nic nefunguje. Rozhodl jsem se, že posledních 10 km na hranice dojedeme za každou cenu i po třech kolech. Na celnici proběhlo vše bez problémů, nikdo nechtěl ani papíry od lodě, jen nás upozornili na defekt vleku. V Náchodě jsme našli reklamu na pneuservis a po krátkém telefonickém hovoru nás majitel ubezpečil, že má ještě chvíli otevřeno. Před servisem jsme zvedli heverem vlek, koupili novou pneumatiku a tři matice, nasadili kolo zpět na vlek a zjistili, že na autě nejde zařadit žádná rychlost (automatická převodovka byla zablokována v poloze „P“). Po několika marných pokusech se dovolat na asistenční službu Nissan v Liberci, v Hradci i v Praze jsem alespoň domluvil náhradní auto, které odveze Víťu domů, protože musel být nutně v pondělí ráno v práci. Pro mne přijede kolega z práce s velkou odtahovou, Nissana naloží a vlek zapřáhne. Naštěstí začal Víťa listovat v návodu na obsluhu vozu kterou, jsme našli ve dveřích, a dočetl se, že při poruše brzdových světel je převodovka zablokovaná. Pak stačilo vyměnit pojistku a auto opět fungovalo. Bohužel jen do dalšího sešlápnutí brzdového pedálu. Dešťová voda pravděpodobně vyzkratovala světla na vleku. Takže jsme opět odpojili vlek, půjčili si pojistku z ovládání zrcátek (náhradní už nebyla) a objížděli benzinové pumpy v Náchodě. Nakonec jsme pojistky sehnali až v Hypernově v koutku pro řidiče. Na poslední úsek cesty nám sice asi nesvítila brzdová světla, nesmělo se zařadit „P“, ale jeli jsme. V kopci za Barrandovským mostem se nám sice ještě jednou kously brzdy na vleku, ale stačilo asi dva metry couvnout a jelo se dál. Domů na zahradu jsem zacouval o půlnoci. Celkem jsme ujeli 2.250 km , 55 hodin na cestě. Náklady na dopravu nepřesáhly 9000,- Kč (nepočítám novou pneumatiku ).
Později jsem se dozvěděl od majitele vleku, že měl na svém autě také povolené šrouby na kolech, asi mu tam řádila nějaká „škodná“. Samozřejmě hlavní chyba byla v tom, že jsem si nepřekontroloval hned na začátku cesty dotažení matic na kolech. Příště to určitě udělám.
Pavel Rauner, Plzeň
