Yachting Hracholusky

Výlet s Veselým Výletem

Někdy na jaře 2007 se postupně zcela rozpadla posádka našich známých a kamarádů, kteří si dlouho dopředu zamluvili charterovou loď. Nabídli nám tedy přenechání rezervace aby nepřišli o již zaplacené zálohy. Protože nám nabídka přišla velmi dobrá, souhlasně jsme kývli hlavou a s majitelem lodě dohodli vše potřebné. Objednaná loď je malá, pouze 26tka, a tak jsme plavbu od počátku pojali rodinně. Já s manželkou, táta s mámou a protože se nám zdálo že je škoda nevyužít posledního volného místa na lodi, přizvali jsme ještě kamaráda. Ten byl z nabídky nadšený ale protože hlídá dostavbu svého nového domku nemohl si dovolit odjet. Je to ale fakt kamarád a tak nám nabídl místo sebe svojí skoromanželku. Samozřejmě jsme souhlasili.

A tak jsme v pátek po práci naložili naše postarší mondeo co se do něj vešlo, zbytek naházeli do střešního boxu a opatrně se usadili na sedačkách. Mondeo pokleslo v kolenou (pardon nápravách) o dobrých 15 cm ale jinak jelo přiměřeně svému stáří a zátěži. Jelikož je v podstatě celá cesta po dálnici, byli jsme po asi 14 hodinách jízdy, přerušované pouze krátkými provozními zastávkami a jednou hodinovou štau, v marině Puntone v Itálii.

5. 5. sobota Bylo mokro, pršelo a byla zima. Na udaném místě na molu bylo prázdno. Holky zůstali spát v autě a my s tátou vyrazili na průzkum. Nejdřív jsme objevili otevřené záchody – to budou mít ženský radost. A chvíli na to na druhé straně kanálu ,,naší“ loď. Ne však zakotvenou na vodě jak jsme očekávali ale na vleku za autem. Přeběhli jsme na druhou stranu, zaťukali na trup, z kajuty vykoukl majitel lodě se šroubovákem v jedné a klíčem v druhé ruce, radostně se na nás usmál a oznámil nám že ještě dělají poslední úpravy a že za 1-2 hodinky bude loď na vodě. No co naděláme. A opravdu. Za dvě hodiny byla již loď uvázaná u mola a já poprvé vstoupil na palubu lodě typu Derek 26 s nádherným, mnohoslibným jménem VESELÝ VÝLET (dále V.V.). Loď není moc velká. Má poměrně malou hlavní kajutu a celkem slušnou, oddělenou, uzavíratelnou příďovou kajutu s dvojlůžkem tvaru V. Uvnitř ,,salonu“ je prostor pro jídelní stůl, kuchyňský stolek s dřezem a dvouvařičem, a něco co má být navigační kout. V případě používání map do velikosti kapesního slovníku to tak opravdu může fungovat ale protože většina běžných map má poněkud větší formát, sloužil pro navigaci jídelní stůl. Pod kokpitem je zadní kajuta s dvojlůžkem. Když někdo zrovna netrpí klaustrofobií může se mu tady spát celkem pohodlně. No a ještě záchod celkem normální lodní velikosti. Za kokpit by se pak nemusela stydět ani loď mnohem větší velikosti ale to je právě na úkor velikosti hlavní kajuty. V.V. prošel přes zimu důkladnější údržbou a my byli první letošní posádka. Převzetí lodě proběhlo vcelku bez komplikací a pak jsme se mohli už nalodit. Ještě jsme přátelsky porozprávěli s majitelem V.V., p. Kolomazníkem, vyslechli několik dobrých rad a zašli na místní kapitanát zamluvit stání až se budeme vracet. Kolem třetí odpoledne jsme se po rozloučení již stali dočasnými majiteli této sympatické jachtičky.

Po celonoční cestě jsme byli unavení, počasí vypadalo stále všelijak, nevěděli jsme kam plout a potřebovali jsme ještě koupit chleba a zeleninu. A tak padlo rozhodnutí zůstat dnešní den v domovském přístavu. Odjeli jsme autem do nejbližšího města na nákupy. V ,,piccolo supermerkatu“ doplnili zásoby, ve vinárně koupili dobré a přitom laciné víno a proviantní důstojník nám všem koupil pravou italskou zmrzlinu. Po návratu na loď nám kuchař připravil své oblíbené jídlo - čočku na kyselo s uzeným. No nasadil si laťku opravdu velmi vysoko. V lodi bylo útulno, víno nám chutnalo a zvolna nás pohlcovala krásná ospalost….

6.5. neděle Po snídani z domácích zásob jsme se připravovali k vyplutí. Dotankovat vodu, naftu, zaparkovat auto, vrátit klíček od toalet. Přípitek s Neptunem na šťastnou plavbu a chvilku po 10 hod se odvazujeme od mola a na motor zvolna vyjíždíme z přístavu. Je bezvětří a tak za lehkého brukotu motoru míříme po zcela klidné hladině směrem k severnímu mysu Elby. Nálada je výborná. Po asi hodině motorování se zdá že budeme moci pokračovat na plachty. Není to nic moc ale jedem. Chvíli 3 uzlíky a chvíli taky třeba 1. Nahazuju udici a táta se hlasitě modlí ať nic nechytím. Překvapuje nás nezvyklá vzdálenost k Elbě. Už takovou dobu plujeme a pobřeží je stále daleko před námi. Obdivujeme docela zblízka menší ostrůvky na východním pobřeží. Konečně okolo 16 hodiny obeplouváme severní mys ostrova Elba a náš dosavadní kurz ostře proti větru můžeme změnit na příjemnější předobok. Moře se zde již trošku vlní a tak Helča nejdříve ztrácí chuť k jídlu a následně nadvakrát provádí dokonalé pročištění organizmu od jinak jistě velmi škodlivých látek. A to vše zaručeně přírodním způsobem. Hmmm ta bude zdravá. Jana se učí kormidlovat pod plachtami a jde jí to celkem slušně. V.V. uhání pod plnými plachtami 4 až 5 uzlů. Okolo 19 hodiny se již připravujeme k zakotvení v přístavu Marciana na severním pobřeží Elby. Když se moje pořádkumilovná Helča ohnula do kufru pro fendry, udělalo se jí, asi z pohledu na ten nepořádek, opět špatně.V maríně po chvilce tápání nacházíme poslední volné místo u městského mola. Dohady jestli se do mezery vůbec vejdeme jsem ukončil tím že jsem najel, vydal příkaz spustit kotvu a na první pokus přesně zamanévroval až k nábřežní zdi. Nádherné přistání a stojíme na neplaceném místě. Jůů to jsem spokojený a ostatní členové posádky se tváří také šťastně. Táta připravil k večeři knedle-zelo-uzeno, které jsme spláchli pivem a šli na procházku po večerním městečku. Vinárničky, bary, restaurace, přesto žádný výrazný hluk. Celá scenérie velmi výrazně připomíná kotvení v přístavu Vis na stejnojmenném chorvatském ostrově.

26 mil

7.5. pondělí Ráno po deváté opouštíme beze spěchu Marcianu i ostrov Elba a vydáváme se vstříc dalšímu ostrovu- Capraia. Vítr je jen velmi slabý a tak motorujeme. Moře je mírně zvlněné a Helče opět není moc dobře. A tak leží a leží. Okolo poledne se zdá že budeme moct jet na plachty ale je to vždy jen na pár minut. A tak nakonec využíváme všeho co máme a proti mírnému proměnlivému větru využíváme motor i plachty. V 16,45 kotvíme uprostřed východního pobřeží ostrova Capraia v hezké, pouze z moře přístupné zátoce. Přestože by jsme dle směru větru měli být dokonale chráněni, větrné poryvy s námi na kotvě významně cloumají. Kotva zpočátku nebudí mojí důvěru, přijde mi malá a tento typ neznám (CQR ?). Beru si šnorchlovací výbavu a pohledem zjišťuji, že kotva se mírnými kývavými pohyby vyvolanými tahem kotevního lana doslova zavrtává do písčitého dna zátoky. Začíná se mi líbit. V zátoce jsme sami. Šnorchlujeme a koupeme se. Pokouším se prozkoumat vnitrozemí ale jde to jenom vyschlým, balvanitým korytem potoka. Brzo mně zastavuje vysoký stupeň a tak se vracím. Všechny svahy v okolí jsou porostlé neprostupnou makií. Břeh zátoky je tvořen poměrně vysokými skalními stěnami. Po výborné večeři -fazolky na smetaně s bramborem a okurkový salát , jdeme spát. O půlnoci se zvedá silnější nárazový vítr. Pro jistotu stavíme kotevní hlídky. Do 2 hlídá táta do 4 pak já. Protože se mezitím vítr uklidnil jdu klidně spát.

20mil

8.5. úterý Rozhodli jsme se na ostrově jeden den zůstat. Máme čas a tak nám kuchař připravil ke snídani palačinky s džemem. Až před polednem jsme se přesunuli do 2,5 mile vzdálené jediné místní mariny. Zaplatili jsme 18,5 eur za jednodenní stání a vyrazili na obhlídku ostrova. A co jsme viděli? Divoké a krásné útesy. Starou pevnost nad přístavem, samozřejmě starý město. Nádherná vyhlídka z terasy nad pevností na útesy i hornatý reliéf ostrova. Sestoupili jsme až k moři ke zřícenině jakési věže jejíž účel jsme nedokázali určit. Jana se poté vrátila na V.V. a naše rodina se vydala na nejbližší kopec, kde bylo vidět větší množství staveb. Když jsme došli až k nim zjistili jsme že se jedná o rozlehlý areál dnes již opuštěného vězení. Domy různého stáří a zachovalosti, cely, mříže a opět romantický pohled do dáli. Celý ostrov porostlý neprostupnou makií, protíná pouze jedna páteřní kamenitá cesta od severu k jihu. Případný uprchlík z vězení opravdu neměl moc možností kam jít…

Táta nám k večeři připravil výborné těstoviny s Nivou a špekem a rajčatový salát. V místním obchůdku doplňujeme zásoby balené vody, vína a zeleniny, tankujeme plnou nádrž nafty

(8 ltr.) a jdeme spát.

2,5 mil

9.5. středa Vyplouváme v 9 a na motor obeplouváme severní konec ostrova. Krásné útesy. Protože vůbec nefouká zdoláváme celý úsek mezi Capraiou a Korsikou na motor. Pohodová plavba. Klidné moře, opalování, koupání se za lodí, jenom žádné ryby se mi stále nedaří chytit. V 16,00 dosahujeme východního mysu Cap Corse. Zvedá se vítr a začíná nádherný jachting. Bez problémů dosahujeme na předoboční vítr až 6 uzlů. Zároveň se vytvořili výrazné vlny. Některé dosahují skoro dvou metrů. Ale V.V. jede celkem klidně. A pak se to stalo. Užívám si krásy jachtingu, když koukám, co to okolo mě letí za kus železa. A ona to podvětrná upínačka stěžně. Vlivem napětí a otřesů se zřejmě uvolnily zajišťovací matky a napínák se pozvolna vyšrouboval a rozpojil. Zůstávám u kormidla, teď nesmíme udělat chybu. Táta vyhrabává z útrob lodě nějaké nářadí a pouští se do opravy. Na silně nakloněné zmítající se palubě je to dost obtížná činnost. Spojuje rozpadlý napínák, dotahuje lehce i druhý. Provádím obrat a táta dotahuje vanty i na druhé straně. Zdá se že byly také uvolněné. Pak ještě jednou vše dotáhnout a zajistit. Uf to mi spadl kámen ze srdce. Táta odpočívá, nějak si při práci rozhodil žaludek. Chceme přistát v nejbližší marině, ve vesničce Centurie. Podle kopie průvodce- pilota, se jedná o malý přístav vhodný pouze pro menší lodě. A to my jsme. Svinujeme plachty a na velkých vlnách se opatrně blížíme ke vjezdu. Jdu na příď, táta ke kormidlu. Čím jsme blíž tím, méně si mi to líbí. Asi 20m od vjezdu vidím že vjezd je velmi úzký, a ještě s útesem uprostřed. Sem bych si troufl tak na kajaku nebo veslici ale ne s kýlovou jachtou a obzvlášť ne ve dvoumetrových vlnách. Provádíme prudký obrat a upalujeme pryč. Co dál? Volíme cestu vpřed do velké zátoky Saint-Florant, kde by kromě mariny mělo být i několik dobrých kotvišť. Nějak špatně jsem ale měřil a počítal a tak v okamžiku odhadovaného příjezdu do maríny jsme v 9 večer se setměním ještě pěkně daleko od nejbližšího kotviště. Celou cestu kolem západního pobřeží v délce asi 15 mil nás provázel pouze slabý vítr zato ale veliké vlny z boku. . Některé museli mít snad až 4 m. V.V. se sice opile kymácel ale nevzbuzoval pocit nebezpečí. Vzhledem k bezměsíčné, tmavé noci se nepokoušíme hledat přírodní kotviště a jedem až do Saint-Florant. Na pozadí osvětleného města se nám nedaří a nedaří identifikovat červené a zelené světlo vjezdu do přístavu. Ve 22,40 tedy zůstáváme kotvit před pláží. Vzhledem k malé viditelnosti, nemáme přesnou představu o našem nejbližším okolí. A tak pro jistotu stavíme kotevní hlídky. Hlídá postupně celá posádka až do rána.

50 mil

10.5. čtvrtek Vyhlašuji odpočinkový den. Sklízím za to pochvalu od celé ženská sekce a zejména Helča je nadšená. Ustavičné houpání jí stále nedělá dobře a už se těší na odpočinek. V marině jsme pouze dotankovali 10L nafty a pak se přesunuli do nejhlubší zátoky na pláži de la Mortela. Díky našemu malému ponoru, jsme se pomalu a opatrně zasunuli až hluboko do zátoky a zůstali stát na kotvě s tradovanou stopou vody pod kýlem (ve skutečnosti byly ty stopy skoro dvě). Nádherné místo skoro jako z filmu Pláž s Leopardem di Capriem. Koupání, šnorchlování, opalování. Vyrážíme po skupinkách též na výlety po pobřeží. Na starý maják i na druhou stranu k další velké zátoce. Celé pobřeží je lemováno maličkými překrásnými písčitými plážemi. Čistá voda plná rybek. Opravdu moc pěkné. Na jedné plážičce si hoví dva kajakáři. Frantíci ale jsou ochotní komunikovat. Za chvilku již sedím v jednom z kajaků a testuji jak se jezdí z kormidlem. Večer ještě vyvezu člunem druhou kotvu do protisměru a po dobré večeři- kuchař pro velký úspěch zopakoval těstoviny s nivou, jdeme spokojeně spát.

2 míle

11.5. pátek Na dnešek jsme naplánovali výlet do Calvi. Abychom měli dostatek času na prohlídku města opouštíme zátoku za svítání. Pro změnu opět motorujeme. Později přidáváme i plachty a chytáme mírný vítr od zadoboku. Kocháme se Severo-korsickým pobřežím a houpeme se na vlnách. Poslední asi 3 míle překonáváme v sílícím a po mírné změně kurzu zadním větru s plachtami na motýla, bez motoru. Proplouváme pod monumentální citadelou a v půl druhý jsme již uvázáni u mola v marině. Jdeme na procházku. Konstatujeme, že francouzská zmrzlina sice není tak dobrá jako italská ale zase je dražší. Historickým jádrem Calvi je starobylá citadela – město pevnost. Mimo citadelu, která opravdu stojí za shlédnutí, je v městě již jen pár typicky středomořských uliček. A tak vyhlašuji jako další cíl jakousi sakrální stavbu na kopci nad městem. Vypadá daleko a to mně láká. Máma s Janou raději zůstávají ve městě a courají mezi krámky. Táta, Helča a já statečně vyrážíme vzhůru. Kupodivu nebloudíme a ani ne za hodinu už stojíme na nádvoří jakéhosi malého kláštera. Klidné mýtické místo s perfektním výhledem na celou rozlehlou zátoku. Kocháme se a necháváme svěží vítr chladit naše zpocená těla. Po návratu na V.V. jsme strávili asi hodinu čekáním v kokpitu, protože holky ještě někde courali po městě a my jim naivně dali klíče od lodě s tím že se určitě vrátí před námi.

26 mil

12.5. sobota Ráno jsme ještě nakoupili pečivo, zeleninu, vodu a víno, dotankovali vodu do tanku a v 9,45 vypluli. Hned za výjezdem z mariny rozrolováváme genu a s větrem v zádech uháníme přes záliv. Vítr postupně sílil a když jsme opustili relativně chráněné vody zálivu, dostali jsme se do velkých vln, které se valily až odněkud od Gibraltaru. Vítr stále zesiloval. Postupně jsme refovali genu až na asi 50% tak aby naše rychlost nepřekračovala 6 uzlů. Ze zadu nás doháněly a podbíhaly velké vlny, ty největší měli určitě přes 4m. Později se začali některé dokonce i zalamovat. Byl to docela adrenalinový zážitek. Přesto jediný problém který se vyskytl byla mořská nemoc. Tradičně Helča a tentokrát se přidala i Jana. Došla si pro tatranku, oloupala si jí ale pak ji prý najednou nějak přešla chuť. Já seděl u kormidla a kupodivu mi bylo úplně dobře. Na krmení rybiček tentokrát nedošlo, holky to zvládly beze ztrát. Chvilku po 16 hod jsme zakotvili v nám dobře známé a osvědčené zátoce de la Mortela. Dnes je sobota a tak je zde mnoho lodí a lidí. Postupně však všichni odplouvají a odchází a v sedm večer je zátoka opět jenom naše. Aby spravil naše rozhoupané žaludky připravil kuchař k večeři čočku na kyselo se sázeným vejcem. Jak jinak než vynikající. Povedla se mu, no fakt nekecám.

27mil

13.5. neděle Po romantické ranní koupeli, při níž se Helča nemůže nabažit šnorchlování a lovu maličkých mušliček, chvíli po deváté vyplouváme . Dnes jsme započali cestu podél břehů Korsiky na zpět. Je opravdové nedělní počasí. Velmi teplo, hladina jak zrcadlo. Holky se opalují na přední palubě. Koupeme se na laně za lodí. Skáčeme šipky z přídě a ručkujeme po laně zpět do lodě. Okolo 11 se k nám přidružilo stádo asi 10-15 delfínů. Hrají si a dovádí v naší příďové vlně. Krásná podívaná. Při proplouvání okolo ostrova Giraglia se míjíme s druhou lodí ze stáje COMBATRA - Blue Daimonem. Její kapitán mění kurz (my máme tou dobou už na stěžni plachty) a chvilku plujeme bok po boku. Prohodíme několik vět a Blue Daimon se vrací zpátky na svůj původní kurz a rychle se nám vzdaluje. Při průjezdu kolem mysu Angelo nás zlákala velmi dobře vypadající zátoka. Rozhodujeme se dnes již dále nepokračovat a chvíli po 16 hod hážeme kotvu na asi 5m hloubky. Ta se pěkně usazuje do písku a protože už vím co umí jsem klidný. Krásné šnorchlování na útesu u vjezdu do zátoky. Rybky, malé medůzky, zbytky vraku jakési dřevěné lodě. Potom výlet na starý maják přímo nad zátokou. V majáku je stále velmi zachovalá obytná místnost i s krbem. Maják je v současnosti využíván jako základna pro moderní signalizační zařízení a tak vstup na jeho ochoz byl uzavřen těžkými kovovými dveřmi. K večeři uvařil kuchař halušky se zelím. Moc nám všem chutnaly.

24 mil.

14.5. pondělí Celou noc s námi trochu pohupovaly vlny a cloumal vítr, který lehce hvízdal v lanoví. Vyplouváme v obligátních čtvrt na deset a jen opustíme zátoku je jasné že dneska to nebude žádný med. Je chladno a fouká silný jižní vítr. Plynovou páku tlačíme nezvykle dopředu ale naše rychlost se přesto pohybuje jen něco málo přes jeden uzel. Vytahujeme tedy hlavní plachtu a s její pomocí křižujeme na motor vpřed. Zabývám se myšlenkou vyrazit na Capraiu, je to v ideálním kurzu. Váhám, protože podle předpovědi, kterou mi poslali z domova na mobil, má jižní proudění v následujících dnech pokračovat a sílit a tak se nechci vzdalovat ještě více na sever. Tak raději volíme probíjení se celý den pod zamračenou oblohou směrem k Bastii. Vítr postupně malinko slábne a v poslední třetině dnešní etapy můžeme mírně změnit kurz a plavba se tak výrazně zrychlila. Celý den naše příď tvrdě rozráží stále se zvětšující vlny. V 17 hodin vplouváme do přístavního bazénu nové mariny v Bastii. Je zde úplně neskutečný klid. Tankujeme naftu – 13 L a pokračujeme ještě 1 míly do starého městského přístavu Bastia-Vieux. Nalézáme volné místo u mola vedle velké železné jachty a s drobnými problémy se vyvazujeme na muring. Po dobré večeři – lančmít s kaší jdeme na procházku po městě. Stará část města působí značně exoticky. Neudržované, mnohdy vybydlené domy, prapodivně vedené instalace elektriky, vody i kanalizace. Hned vedle romantické kavárničky a hospůdky. Citadela méně monstrózní než ta v Calvi. Úzké uličky jak s mafiánského filmu odehrávajícího se kdesi v Palermu. A mezi tím pečlivě udržované kostely a chrámy nejrůznějších církví. Jenom okolo přístavu a citadely jich bylo asi 5. Na loď se vracíme až po setmění.

27 mil

15.5. úterý V noci nás probudil příchod bouře. Hvízdot větru v lanoví, zběsilá zvonkohra desítek stěžňů a divoké škubání lodě na úvazech. Několikrát za noc kontrolujeme a upravujeme naše uvázání a fendry. Později se dovídám že dle údajů z navtexu byla síla bouře 5-6Bf , nárazy až 9 Bf. Přestože jsme byli dobře schovaní a uvázaní, závany větru byli velmi silné. Ráno je jasné že počasí není vhodné k vyplutí. Pohled z nábřežního vlnolamu (mimochodem musel jsem se pevně držet abych nespadl) mi dává za pravdu. Moře plné zpěněných vrcholů celkem slušných vln a nikde ani jedna loď. Informace o počasí na vývěsce u kapitanátu jsou jak jinak než pouze ve francouzštině. A ještě bez obrázků. Podařilo se mi navázat hovor s majitelem jedné větší jachty. Angličan měl pochopení jak pro mojí angličtinu tak pro mé obavy. Pozval mě do své lodi a umožnil mi přečíst si informace z navtexu. Bylo to jasné. Dnes nevyplouvat. Ještě mi nabídl ať přijdu večer zase, pro nové zprávy. Tak jsme vyrazili na další procházku po Bastii. Široké, upravené náměstí, velké přístaviště trajektů, ohromující velikost těchto lodí i údiv nad jejich neuvěřitelně přesnými manévry. Podařilo se nám najít cestu skrz zdejší obytné čtvrti na kopec nad městem. Viděli jsme odtud celé město, přístav a na horizontu siluetu Elby. V podvečer jsme s holkami zašli na návštěvu k anglánům. Oba manželé-důchodci nás ochotně pozvali na svou loď. Holky obdivovali pořádek a prostor a já se snažil komunikovat s kapitánem. Kromě vývoje počasí jsme se snažili trošku si povyprávět o svých plavbách a on mi dával rady o kotvištích na naší trase. Celou oblast docela dobře znal. Z údajů navtexu vyplývalo že vítr se bude od půlnoci zklidňovat až na příjemných 3-4Bf. Po návratu na V.V. jsme začali organizovat odplutí časně z rána. Večer nás pozval na malý dýchánek muž bydlící na vedlejší lodi. Přibližně 55letý Francouz zde již dva roky trvale žije na své 15m lodi. Pozval i své dva přátele- mladé kluky, kteří žijí každý na své lodi stejným životem jako on. Pilo se laciné víno, silná grapa a české pivo. Se vzájemnou komunikací byl trochu problém zato jsme se všichni dobře bavili. Nejlíp ze všech světových řečí jsme totiž vespolek ovládali pantomimu. Bohužel se nezdržujeme příliš dlouho, chceme brzo vyplouvat. Nejstarší Francouz se asi zakoukal do Jany a snažil se jí balit. Bohužel pro něj i pro nás dala Jana přednost svému skoromanželovi s účesem alá skinhead , který na ní čeká doma, před tímto bohémským vlasatým majitelem jachty. Škoda, třeba nás mohla na oplátku pozvat příští rok na dovolenou do Bastie nebo někam jinam kam by mezitím překotvili.

16.5. středa Vstáváme už v 5 a snídáme. Vítr se opravdu utišil a tak spěcháme s vyplutím. Před 6 ranní už projíždíme okolo přístavního majáku na konci nábřežní zdi. Světe div se, je bezvětří. Tak holt jedeme pro změnu zas na motor. Až za několik hodin se zvedá vítr přijatelné síly. Sice ostře proti námi zamýšlenému směru plavby ale po malé změně kurzu asi tři hodinky docela pěkně jachtáme. Pak vítr zas polevuje a my jsme rádi za motor. V 16 hodin hážeme kotvu u útesu, kde by podle průvodčíka po Elbě měl být potopený vrak lodě Elviscot. Nasoukám se do neoprénu, beru brejle,šnorchl, ploutve a šup do vody. Jen párkrát máchnu ploutvemi a přímo přede mnou se zjeví obrovská masa potopené lodi. Koukám ještě na naší kotvu, leží na písku cca 15m od vraku. Fuj to zas byla jednou klika. Elviscot byla 70m dlouhá nákladní loď která zde někdy okolo roku 1975 ztroskotala na hloubce 13m. Horní části doposud velmi zachovalého vraku se nacházejí jen o málo víc než 1m pod vodní hladinou. Potápím se na můstek, ke komínu, koukám okýnkama do strojovny, snažím se nakouknout do chodby vedoucí ze zadní paluby. A všude spousta malých rybiček. Postupně se na prohlídce vystřídáme všichni kromě naší mámy, která šnorchlovat neumí. Pak se již jen přesunujeme do nepříliš vzdálené zátoky Fetovavia, kde zůstáváme stát na kotvě ve společnosti několika dalších lodí. Břeh tentokrát příliš neláká k procházce a tak zůstáváme na palubě a oslavujeme kapitánovo dnešní narozeniny. Jak jinak než šampaňským s jahodami.

29mil

17. čtvrtek V noci to s námi trochu houpalo, ale jinak bez problémů. Popojíždíme do veliké zátoky di Campo a jdeme na nákupy. Chleba, voda, zelenina. A dostáváme chuť na rybu. Moje rybářské úspěchy jsou zatím zcela nulové a k moři přece ryba patří. V rybárně u přístavu se postarší žena snaží za každou cenu zbavit, zřejmě ne již zcela čerstvých ryb. A tak nás láká a stále snižuje cenu. Nakonec si za 4 eura odnášíme v igelitce 5 menších a jednu větší rybu. Celkem více než 1,5 kg ryb. Je nám jasné, že do večera nevydrží a tak jsme je osmažili a snědli hned na místě k obědu. A byli teda fakt dobrý. Na mysu Fonza má být dle průvodčíka opět zajímavá lokalita na potápění. A opravdu. Podmořský útes zde spadá od hladiny do hloubky okolo 25m. Kombinace ocelově modré, průzračné vody, neskutečného množství rybek několika různých tvarů i velikostí, skoro kolmé skalní stěny ztrácející se kdesi v hloubce, dělají z této lokality velmi působivé místo i při pouhém šnorchlování. Zejména obě holky jsou nadšené z pohybu v tomto velkém přírodním akváriu. Dále pokračujeme na motor a plachty podél pobřeží do přístavu Porto Azzuro. Kotvíme v západní části zátoky spolu s několika dalšími jachtami.

19 mil

18. pátek Dopoledne prohlídka města. Dala by se shrnout asi takto: kytky, kytky a zase kytky. Holky u vytržení pořizují fotky těch nejkrásnějších. Ale taky pěkná pobřežní cesta nad útesy okolo věznice ( v provozu!!). Jo to si někdo umí vybrat trest. Turisté zde platí horentní sumy za 14 denní pobyt a vězňové zde žijí zadarmo i několik let. Podle průvodčíka zde bylo dřív jedno z nejtěžších vězení pro zvlášť nebezpečné zločince z řad mafie a nepřátel státu. Vyplouváme až po poledni a já se těším podle směru větru na pořádný jachtec. Ale přichází zklamání. Hned po opuštění zátoky, vítr který vál do té doby krásně z boku zcela utichá. Jsem mrzutý. Asi za hodinu jízdy na motor se ale rozfoukává. Sice přesně ze směru kam chceme jet, jak jinak že?, ale zato tak že V.V. po slevě z kurzu jede 4-5uzlů. Užívám si krásný jachting a dlouhými šláky se přibližujeme k pevnině. Poslední hodinu již spěcháme a tak vzdáváme křižování a na motor dojíždíme v půl osmé do mariny v Puntone. Kapitanát je již bohužel zavřený a tak nemáme klíče od sociálek. Táta připravil výborné knedlíky se špekem a zelím. Na molu nás již nedočkavě očekávala nová posádka se kterou po večeři rozebíráme nad sklenkou moravského vína naše zážitky.

24 mil

19.5. sobota Celé dopoledne uklízíme a předáváme V.V. nové posádce. Rovněž na kapitanátu se zdržíme více než půl hodiny. Potkáváme se zde se skipperem Blue Daimonu a tak využíváme jeho pozvání k prohlídce této pro nás impozantně velké, ocelové jachty. Po poledni usedáme do našeho auta a vyrážíme k domovu. Cestou se ještě zastavíme v Pize prohlédnout si rozlehlý chrámový komplex s nejznámější věží světa, šikmou věží. Její náklon je přímo neuvěřitelný. A pak už jen celonoční jízda domů.

Celkem jsme najezdili dle logu 278 mil z toho skoro 180 za pomoci motoru. Naší kapsu to sice nebolelo, protože motor je velmi úsporný a stačí mu většinou kolem 1 litru na hodinu ale pod plachtami je plavba předci jen hezčí. Větru ale neporoučíme a viděli jsme hezký a pro nás nový kousek světa. Takže Neptun vyslyšel naše prosby a dopřál nám velmi hezkou dovolenou.

                                                                                       Jiří Činčera